10. května 1852

"Stůj! Kdo tam?" Hlídka vyskočila jako jeden muž s namířenými zbraněmi. Než však bratři mohli odpovědět, byla už situace klidnější.

"Zdravíme pánové, jsme bratři Powelové a putujeme na sever. Asi jsme trochu zabloudili a když jsme viděli záři ohně, šli jsme rovnou sem. Doufali jsme, že tu najdem dobré lidi."

"Tak to máte štěstí, že jsme tu my" řekl seržant. "Potlouká se tu kdejaká sebranka. My tu pátráme po uprchlých otrocích."

"Taky se tu objevila skupinka indiánů", přidal se voják s velkým knírem. "Máme ale svoje rozkazy, ti nás nezajímali, jen jsme si nějakou dobu kryli záda."

Naši přátelé si oddechli. Při tom, jak se vojáci rozpovídali, sklopili zbraně a pozvali je k ohni, aby se ohřáli a nabídli jim i kávu.

   Já s Bobem jsme to měli o něco méně pohodlné. Leželi jsme v křovinách až do svítání. Alespoň jsme mohli být v klidu, že nás hlídka nepřekvapí.

   Jak se začalo rozednívat, probudil nás hlasitý křik. To se Powelové s přehnaným rykem loučili s hlídkou. Byl to pro nás signál, abychom zalezli hlouběji do křoví. Vojáci okolo nás prošli jen pár kroků. Vylezli jsme z úkrytu a došli k tábořišti u řeky. Bratři tam seděli na kamenech a s úsměvem nám podávali hrnek s kávou. Po chladné noci v křoví nám přišel velmi vhod.

   Začali nám vyprávět, co se dozvěděli od hlídky. Těm prozradili, že jsou farmáři a že i jim utekli otroci. Proto jim vojáci řekli i to, co by neměli. Prozradili jim dokonce i to, kde jsou další hlídky a kudy postupuje pátrání, prý aby tam už nemuseli chodit. Kdyby narazili na ty jejich otroky, že ja chytnou. Nám se tím dost ulevilo. Les, kam máme namířeno, prý byl obsazen hlídkou, která má dnes mířit na západ. Je to odtud ještě asi půl druhé míle a my tak máme téměř jistotu, že tam bude již bezpečno.

   Cesta nám uběhla v klidu a dokonce se mi podařilo ulovit pár kachen. Ještě štěstí, že luk a šípy netropí žádný hluk.

   Kdo by řekl, že je kouř z chladnoucího ohně cítit ještě tak dlouho, a tak daleko. Raději jsme se od okraje lesa směrem k jeskyni blížili velmi opatrně. Byli jsme v borovém lese a místo, které jsme hledali, mělo být asi půl hodiny na sever. Prý okolo jesyně jsou vrby a habry. Má tam také protékat potok s větší tůní.

   Po nějaké chvíli nám pod nohami začalo šustit listí. To znamenalo, že už musíme být blízko. Kouř z ohně zesiloval. Že by ho jen rozhořel vítr? Vždyť nefoukal. Moji druzi zůstali na místě. Já se začal opatrně přibližovat. Čím jsem byl blíž, tím bylo hustší houští a později i vysoké kapradí. Kazilo mi to výhled, ale také mě to posloužilo jako úkryt. A to bylo dobře. Brzy se ozývaly hlasy. Nebyla to však řeč bledých tváří. Ještě kousek jsem se přiblížil. Zaposlouchal se. Ještě kousek. Rozhrnul jsem křoví a nahlédl na otevřené prostranství. Přede mnou. Viděl jsem vchod do jeskyně a opodál bylo přivázáno pět koní. Pár kroků na druhou stranu seděla u ohně čtveřice indiánů. Kde je ale ten pátý?