Bratři se zajeli podívat přímo do města. My s Bobem jsme zůstali přímo u jezera. Vrátili se brzy. Zjistili, že železný oř (vlak) jede do Bufalla až za čtyři dny. Jeli jsme podél jezera na sever a narazili na malou indiánskou vesnici. Přijali nás tam vlídně a těch pár dní jsme tam přečkali.

   26. května 1852

   Nerad jsem přijal oblečení bledých tváří, ale musel jsem uznat, že jsme tak nebudili tolik pozornost. Nasedli jsme na železného oře a přejeli do města Bufallo.

   Měli tu na nás čekat Mary s Royem, ale nečekali. Místo nich se tu objevil malý černý kluk, který nám oznámil, že musíme jet až na druhou stranu jezera, kde teď Bobova rodina žije na malé farmě nedaleko Niagárských vodopádů.

   Prý se tu před nějakou dobou dozvěděli nějaké bližší informace, kde se loď La Griffon, kde byla naposledy spatřena bájná soška, v roce1679 potopila. Nějaká banda od nich chtěla dostat třeba i násilím.

   Spřátelili se však s jedním farmářem, který byl v Bufallu pro nějaký materiál na stavbu nové farmy. Přijal Mary jako hospodyni a Roye jako pomocníka ke koním. Vydal se s nimi parníkem přes jezero.

   Přemýšleli jsme, zda máme jezero objet, nebo jet také parníkem. Jezero Erie je hodně dlouhé, a protože je z větší části hranicí s Kanadou, mohli jsme počítat pouze s jižním břehem.  Na severu hranici hlídá kanadská jízdní policie a nepouštěla na sever nikoho.

   Museli jsme se ve městě zdržet a vyptat se na cestu. To, co jsme se dozvěděli, nás moc nepotěšilo. Cesta okolo by nám trvala dva až tři týdny a možná bychom ani nemuseli dojet. Potloukají se tam bandy bledých lupičů i krvežíznivých indiánů.

   Cesta parníkem by byla rychlejší i pohodlnější. Byla ale také dražší. Nezbylo nám než se pokusit, vydělat si nějaké peníze ve městě na palubní lístek.

   Bohužel i to nám nakonec trvalo delší dobu, než jsme si mysleli. Massa Bob a já jsme chodili vykládat zboží z vagonů i nákladních parníků. Bratři se nechali najmout jako honáci na kratší přesun dobytka.

   2. června 1852

   Konečně se nám podařilo potřebnou sumu peněz poskládat a my mohli nasednout na parník Atlantic. Plavba měla trvat pět dní. První tři dny probíhala v klidu. Nad ránem čtvrtého dne se nad jezero snesla hustá mlha. Bylo zlověstné ticho. Klapot parního kola však najednou přehlušil hrom a po chvíli další. Strhla se bouře. Vítr rozháněl mlhu, ale přes hustý liják stejně nebylo nic vidět. Ohromné vlny houpaly lodí jako skořápkou. Náhle s námi smýkl o palubu veliký náraz. Co to bylo? Byl to nákladní parník Ogdensburg. Plul na stejné lodní trase jen opačně. Bylo to strašné. Nákladní loď do nás najela trochu z boku a udělala nám velkou díru. Do podpalubí se hrnula spousta vody. Začali jsme se potápět. Vzápětí se ozval výbuch. To byl parní kotel Ogdensburgu. Rozmetal polovinu lodi. Lidé se snažili zachránit na člunech i skokem do vody. Jeden záchranný člun se převrátil ve vlnách hned, jak se odpoutal od parníku. My s Bobem jsme se zachytli nějakých spojených prken, nejspíš část paluby. Bratry Polovi jsem zahlédl na jednom člunu. Netrvalo dlouho a obě lodě zmizeli pod hladinou.

   Jak náhle bouře začala, tak náhle i skončila. Hladina jezera se pomalu uklidnila a vyšlo slunce. Rozhlédl jsem se kolem. Všude byly trosky lodí, mezi kterými se pohybovalo několik lidí. Opodál bylo vidět jeden přeplněný člun, jak se do něj snaží dostat další trosečníci.

   My s Bobem jsme leželi vyčerpaní na našem voru a nechali se unášet proudem. Nevím ani, jak dlouho jsme pluli, ale nakonec nás vylovila jedna rybářská loď. Dopravili nás do osady na kanadské straně. Po dvou dnech jsme se trochu zotavili, ale dozvěděli jsme se, že jsme jedni z mála lidí, kteří se zachránili. Ani naše přátelé už nikdy nikdo neviděl. Začalo se říkat, že oba parníky potopila ohromná vodní příšera.

   Tam se náš otec seznámil i s naší matkou a tam jsme se i narodili. Tam také začne vaše táborové putování za „ Tajemstvím jezera Erie“.