13. května 1852

   Příští den ráno jsme vše sbalili a dali se na cestu do komančské osady. Dojeli jsme tam akorát, když jsme měli slunce přímo nad hlavou. KOLIK BYLO HODIN?

   Celá vesnice se ihned seběhla. Někteří si nás nedůvěřivě prohlíželi, druzí vztekle nadávali na naše průvodce.

   Já se odpojil od ostatních a zamířil k náčelníkovu stanu. Ten právě vyšel ven. Pozdravil jsem ho a požádal o rozhovor. Pozval mne do stanu.

   Rozmlouvali jsme tam dlouhou dobu. Já mu vysvětlil, co se stalo mladíkům i nám. Vyrušil nás velký žalostný křik starší ženy. Byla to matka mladíka, který se už nikdy nevrátí.

   Večer se konal velký oheň za jeho život, kde se svolávaly hromy na hlavy Vraních indiánů a domlouval se odvetný útok na ně.

   Další ráno nám náčelník dal dvacet bojovníků, kteří nás dovedli až na hranice svých lovišť. Cesta byla klidná. Kdo by se také odvážil napadnout takovou skupinu. Komanči nám půjčili i koně, tak nám to trvalo pouze 8 dní.

22. května 1852

   Od komančského území to bylo už nedaleko čáry na mapách bílého muže, která rozdělovala jih od severu.

   Po severní straně se nám již putovalo lehčeji. Nemuseli jsme se tak schovávat. Na severu černoši byli svobodní. Putovali jsme od úplňku do úplňku. JAK DLOUHO TO BYLO?

   Bez větších potíží jsme dorazili až k Michiganskému jezeru. Odtud už to bylo pouze kousek do města Bufallo, kde měla čekat Bobova žena Mary se synem Royem.